Kyselina v žaludku je tak silná, že by dokázala naleptat i kov. Když se ale dostane mimo žaludek, třeba do jícnu při refluxu nebo zvracení, člověk to okamžitě pozná nepříjemným pálením. Přesto se žaludek sám nespálí ani neproděraví, i když tuhle směs vyrábí celý život.
Žaludek je k tomu stavěný. Jeho úkolem je rozložit sousto na menší části, aby se pak ve střevech mohly živiny vstřebat. Uvnitř se proto tvoří žaludeční šťáva, jejíž hlavní složkou je kyselina chlorovodíková. K ní se přidávají i enzymy pepsin a lipáza, které pomáhají štěpit bílkoviny a tuky.
Tohle agresivní prostředí ale neslouží jen trávení. Žaludeční šťávy zároveň pomáhají ničit bakterie, které se mohou do těla dostat s jídlem a pitím. Pro organismus je to první důležitá obranná bariéra proti některým původcům nemocí, hlavně u nákaz, které se šíří potravinami.
Klíč je v ochraně samotné žaludeční stěny. Buňky na povrchu žaludku vytvářejí silnou, lepkavou vrstvu hlenu, která je zásaditá a kyselinu „tlumí“. Hlen je bohatý na hydrogenuhličitan, takže funguje jako nárazník: oddělí kyselinu i enzymy od citlivé tkáně a brání tomu, aby se žaludek začal trávit sám.
Vrstva hlenu se navíc průběžně obnovuje, aby ochrana fungovala stále. Když se ale poškodí, může i malá trhlina stačit k tomu, aby se kyselina a pepsin dostaly blíž ke stěně žaludku. Výsledkem může být dlouhodobý zánět a v horším případě vřed.
Ochranu žaludku mohou narušit některé léky proti bolesti a zánětu, hlavně běžná nesteroidní antirevmatika jako ibuprofen nebo naproxen, protože snižují tvorbu látek, které podporují produkci hlenu a hydrogenuhličitanu. Riziko zvyšuje i kouření nebo alkohol, které působí na sliznici jako přímé toxiny, a potíže může zhoršovat i dráždivé jídlo. Někdy se přidá i infekce Helicobacter pylori, bakterie, která dokáže ochranný hlen narušovat a pak se léčí antibiotiky.