Bez váhání pomáhat? Nebo rodičům, kteří svému dítěti ublížili, ve stáří oplácet stejnou mincí? Rozhořela se diskuze.
Velké dilema, které řeší mnoho z nás. Ač je to kruté, ne vždy platí, že rodiče milují své děti a dávají jim lásku najevo. Pohlazení, podpora… Místo toho kritika a tresty. Potomci takovýchto rodičů si z dětství často odnášejí traumata a nejrůznější bloky na celý život. Předně hapruje vztah „dítěte“ k samotnému rodiči. Ve chvíli, kdy ale tito otcové a matky zestárnou, onemocní a potřebují péči svých blízkých, se na minulost nikdo neptá.
Vaše pomoc je očekávána automaticky. Jste jejich dera/syn. A pokud ji neposkytnete, jste odsouzeníhodné hyeny. Úcta ke stáří, cti otce svého a matku svou. Je to ale opravdu tak jednoduché? Má tato problematika skutečně jen jedno jediné přijatelné řešení – zapomenout na vše špatné a pokorně se tvářit jakoby nic? „Vždyť je to moje matka/otec a postarat se o ně je moje povinnost.“
„Budete se muset přemoct“
„Vše nechte za dveřmi jejího bytu. Není podstatné, co vám jako dítěti dělala, ona je dnes již stará, vy dospělá, takže toto téma je irelevantní. Jestli vám nepomohla roky trvající psychologická sezení, s vaší matkou tuto kapitolu nevyřešíte tím spíš. Staří lidé už neposlouchají nic jiného než sami sebe. Obávám se, že se ve jménu lidskosti budete muset přemoct,“ zní v „odborné“ odpovědi poradny Proženy.cz.
Šlo o dotaz ženy, která se děsí, že se bude muset starat o svou stárnoucí matku. Dle jejích slov nikdy nebyla dobrá máma a kvůli špatnému dětství žena dodnes chodí na terapie. Fyzicky k ní má prý doslova odpor. Mnozí, kteří zažili něco podobného na vlastní kůži, takto jednoznačné řešení nevidí.
„‘Není podstatné, co vám jako dítěti dělala, ona je dnes již stará, vy dospělá, takže toto téma je irelevantní.‘ – To jako vážně?!!! Za těchto okolností by milá maminka-nemaminka šupajdila do domova a mohla by být ráda, že ho zaplatím. Závidím lidem hodné a milující rodiče – o takové je radost se na jejich stará kolena starat. Jinak ale…bohužel,“ rozčílila se v diskuzi pod článkem Věra N.
„Téma, které se mi časem stane také noční můrou. Já a sestra jsme byly na obtíž. Láska, cit, objetí, zájem o děti, jejich touhy a přání, nikdy jsem nic takového nepocítila. Otec se o mne nestaral v podstatě vůbec. Nyní se matka dostává do věku, kdy bude potřebovat mou pomoc a já mám blok. Sakra velký. A ani věta typu ‚cti otce svého a matku svou‘ mi v tom jaksi nepomáhá. Nedokážu to. Max jí občas něco nakoupit, poklidit a rychle pryč. Určitě si ji k sobě domů nevezmu, nejvýš zařídím domov důchodců a občas tam zajdu. Tvrdé? Proč? Místo hezkého dětství, co měli moji kamarádi, já měla nezájem, lhostejnost a pocit, že jsem na obtíž. Jak jsem byla ráda, že v 18 jsem si už zařídila pronájem a svůj život,“ vyjádřila se k tomu Helena N.
„Naprosto rozumím. Mně matka zničila dětství a teď se dožaduje péče s tím, že má na ni nárok. Když měla možnost se alespoň formálně omluvit, shrnula to slovy JE TO PRYČ, ZAPOMEŇME NA TO,“ napsala v diskuzi Andreas L.
„Stáří není zásluha“
„Jedno staré přísloví říká, ‚jak si kdo ustele, tak si lehne‘. Všeobecně úcta ke stáří je podle mě hloupost. Stáří není zásluha. Zestárne i největší gauner. Člověk má mít úctu k člověku – ne podle věku, ale podle skutků a života, jaký žije,“ míní Petr S. „Zlého člověka si přece nemůžu vážit jenom proto, že je starý. Dobré i nedobré skutky se sčítají, a podle toho si lidé zaslouží buď úctu nebo opovržení. Je mnoho lidí, co si ve dvaceti letech zaslouží větší úctu než druhý v osmdesáti. Protože většina lidí je slušných, tak ke starým lidem automaticky přistupuje s úctou. Na mě ale takové to křesťanské milosrdenství – když se někdo v sedmdesáti vyzpovídá a lituje všeho špatného, co druhým udělal – nezabírá,“ dodává pisatel.
Otázka vlastního pocitu
Jak se tedy zachovat správně? To si musí každý zodpovědět sám. Je tu totiž i otázka našeho vnitřního pocitu. Rozum vám možná říká, že ten dotyčný si „nic nezaslouží“. Ani ve chvíli, kdy necháme onoho člověka napospas osudu, ale nemusíme dosáhnout vlastního klidu.
Ať nám ta osoba udělala cokoli, může nás začít hlodat jakýsi špatný pocit ze sebe samého. Vlastně zjistíme, že jedinou možností je, pomoci. Jak říká pisatelka v příspěvku níže: Ne „kvůli němu“, ale kvůli sobě. Míru v duši. Vaše karma zůstane čistá a s klidným srdcem si můžete říct, že jste udělali, co jste mohli. Až jednou ten člověk odejde navždy, nehrozí, že by vaši hlavu tížily výčitky. A to je docela fajn, ne?
K podobnému závěru došla i paní Jana K.:
„Velmi to chápu. Jelikož jsem od otce nikdy necítila nějakou lásku, spíš jsem žila celý život s tím, že mě neměl a nemá rád. Bylo zpočátku těžké mu v rámci péče nějakou lásku vracet. Postarat se fyzicky, to ano, ale jak jsou staří lidé jako děti, potřebují jako děti dotyk, objetí, city. Když to od nich nedostáváte, je strašně těžké jim to pak dát. Ale prostě nějak jsem věděla, že to musím zvládnout.
Ne kvůli němu, ale kvůli sobě, taky kvůli vlastním dětem. Podařilo se mi to, ani nevím jak. Ale co vím, je, že mě to ve finále obohatilo a mělo to pro mě velký životní dosah. Protože mi došlo, že jednou to budu potřebovat také, a to bylo hnacím motorem pro překonání těch negací,“ popsala svůj příběh.
Ještě těžším kalibrem je zpověď paní Zdeny H. (Také rodičům odpustila.):
„Já jsem se narodila jako druhé, již neplánované dítě. Matka se mnou zvažovala i potrat a často mi v životě předhazovala, že jsem už vlastně neměla být. Také hlavně proto, že jí nejsem podobná. Jsem víc po ženách z tátovy rodiny, které maminka jaksi nemusela… Máma milovala hlavně moji starší sestru – svou prvorozenou princeznu, která byla přece tolik ‚po ní‘! Často říkala, že měla zůstat jen u jednoho (prvního) dítěte. Ani táta mě nebral. Přál si jako druhé dítě syna. Byla jsem od narození zkrátka na druhé koleji a citově strádala,“ rozvyprávěla se v diskuzi. Vyústění to má překvapivé.
Zrození lásky a uznání
„Nyní, v matčině stáří, jsem to jenom já, kdo se o ni stará. Sestra se jí štítí a stydí se za ní, že je stará, hluchá a má již stařeckou demenci. Maminka se na mě dnes doslova věší. Jsem prý víc empatická a soucitná než sestra a ochotná jí pomáhat a postarat se. Mně je starého nemocného člověka prostě líto a nedokázala bych ho jen tak odkopnout jako preferovaná sestřička. Tak to nakonec dopadlo tak, že odstrkovaná holka je mamince na stará kolena dobrá…“
Co říci závěrem? Není žádné „špatně“ ani „správně“. Jednejme tak, aby NÁM bylo dobře. Na srdci, na duši, v našem svědomí.