Děti jsou malé továrny na noční můry. Ve tři ráno se objeví u postele, šeptají o starcích ve skříni nebo ženách v mokrých šatech na chodbě a dospělí pak přemýšlejí, jestli jde jen o bujnou fantazii, nebo o něco víc. Psychologové mluví o vývoji dětského mozku, duchovní koučové o „otevřenosti“ ke světu za hranicí reality. Jisté je jen jedno: největší strašidla často přicházejí z dětských úst.
Rodiče a další dospělí popisují desítky scén jako z hororu. Dvouletá holčička se uprostřed noci rozpláče a v úplné tmě vážně prohlásí: „Mami, kdo je ta paní v pokoji?“ Jiný chlapec budí mámu s tím, že v chodbě stojí žena s mokrými vlasy a šaty posetými tmavými skvrnami, která mu opakuje, ať nechodí do kuchyně. Jindy malé dítě ukáže na místo u bazénu a ptá se, kdo tam stojí v modré uniformě, a přesně popíše dědečka, kterého nikdy nepoznalo.
Objevují se i „vzkazy ze záhrobí“. Klienti duchovní koučky vyprávějí o malých dětech, které mluví o mrtvých babičkách, jako by je znaly celé roky. Jedno dítě prý klidně oznámilo: „Babička říká, že nemusíš být smutná,“ a trefilo se do problému, o kterém matka s nikým nemluvila. Jiná žena popsala, že v pokoji pro hosty měla děsivý sen o „paní v modrém“. Ráno jí kamarádčina malá dcera řekla, že tu stejnou paní vídá ve svých snech i v tom pokoji, kde žena spala.
Psychologové však poukazují na to, že mozek malých dětí funguje jinak než mozek dospělých. Podle psycholožky Cam Caswell jsou děti od narození naprogramovány tak, aby všude viděly tváře a vzory: ve stínech, záclonách, plyšových zvířátkách. Ve věku od tří do sedmi let se stále snaží rozlišit, co je pouze v jejich hlavách a co je „skutečné“, takže sny, fantazie a strachy se jim jeví jako zcela reálné.
Duchovní koučové nabízejí jiný výklad. Tvrdí, že malé děti žijí většinu času v hravém, otevřeném stavu, který vnímají jako „prostor ducha“. Proto mají být vnímavější k jevům, které dospělí už odfiltrovali, a jejich „imaginární kamarádi“ nebo popisy cizích postav mohou být podle nich skutečnými setkáními. Často zmiňují hlavně situace, kdy děti přesně popíšou zemřelé příbuzné nebo bývalé obyvatele domu, o nichž nemohly nic vědět.
Na „imaginárních kamarádech“ ale není nic výjimečného ani patologického. Podle Caswell si je vytváří více než polovina dětí mezi třemi a osmi lety. Slouží jim jako bezpečný parťák na zkoušení rozhovorů, řešení problémů a zvládání emocí. Dětský mozek dokáže vyvolat velmi živý zážitek hlasu či přítomnosti, zvlášť v tichu nebo ve stresu. Důvod k obavám je až ve chvíli, kdy je dítě vyděšené, má pocit, že ho někdo ovládá, nebo je dlouhodobě rozrušené.
Důležité je i to, jak dospělí reagují. Odborníci radí zůstat klidní, nezesměšňovat a situaci společně „prozkoumat“ – podívat se na stín, vysvětlit zvuk topení, být dítěti oporou. Pro duchovně laděné rodiče zase existují jednoduché „hranice“, třeba naučit dítě říct nezvaným návštěvám nahlas „ven, ven, ven“. Ať už člověk věří víc mozku nebo duchům, děti zůstávají v jedné věci neúprosné: jejich strašidelné věty dokážou dospělým spolehlivě zvednout tep.