Představte si, že držíte v náručí batole. Směje se, natahuje ručičky, objevuje svět kolem sebe s nekonečnou zvědavostí. Každý den je plný nových zážitků – první slova, první kroky, první objetí. A pak? Nic. V dospělosti si na tyto chvíle nevzpomene. Jak je možné, že se nám ztrácejí vzpomínky na dobu, kdy jsme se poprvé setkali se životem?
Vědci tento fenomén nazývají dětská amnézie. Většina dospělých si nedokáže vybavit události před druhým nebo třetím rokem života. A i pozdější vzpomínky jsou často jen roztříštěné obrazy, které postupně mizí. Ale proč?
Vzpomínky se tvoří, ale nejsou přístupné
Kdysi se myslelo, že malé děti si vzpomínky jednoduše nevytvářejí, protože jejich mozek není dostatečně vyvinutý. Jenže výzkumy ukázaly, že už dvouleté děti si dokážou pamatovat události i několik měsíců zpět. A co víc – i když si vědomě nevzpomínáme na rané dětství, to, co jsme tehdy zažili, nás ovlivňuje celý život.
Neurovědkyně Cristina Alberini zjistila, že naše první vzpomínky nejsou ztracené, jen k nim nemáme přístup. Jejich otisky v mozku ovlivňují, jak reagujeme na stres, jaké máme vztahy nebo jak vnímáme svět. Mozek je jako velká knihovna – jen některé knihy jsou uzamčené a my k nim nemáme klíč.
Různé kultury, různé vzpomínky
Není to ale jen o mozku. Naše schopnost si něco pamatovat závisí i na tom, jakým způsobem jsme o minulosti mluvili s rodiči. V Americe si lidé první vzpomínky vybavují kolem 3,5 roku, zatímco v Číně o půl roku později. A Novozélandští Maorové si na první události vzpomínají už od 2,5 roku!
Proč ten rozdíl? Výzkumy ukázaly, že děti, se kterými rodiče hodně mluví o minulosti, si dokážou uchovat rané vzpomínky déle. V kulturách, kde se klade důraz na vyprávění rodinných příběhů, si lidé pamatují více detailů. Jinými slovy – čím více o vzpomínkách mluvíme, tím déle přežijí.
Zapomeneme dovolenou, ale vzpomeneme si na červa
Mnoho rodičů se snaží vytvořit pro své děti „nezapomenutelné“ okamžiky – výlety, oslavy, dovolené. Ale ironie je, že děti si často uchovají úplně obyčejné věci. Psycholožka Elaine Reese zjistila, že když se dospělí ptají dětí na jejich první vzpomínku, často jim řeknou něco překvapivě banálního: „Pamatuji si, jak jsem viděl červa na chodníku.“
To ukazuje, že mozek nefunguje jako kamera – neuchovává to, co by si rodiče přáli, ale to, co ho z nějakého důvodu zaujalo. A co víc – každé vybavení vzpomínky ji mění. Je to jako když vytáhnete starý deník a něco do něj připíšete – najednou už není stejný jako dřív.
Skryté vzpomínky, které nás formují
Možná si nepamatujeme, jaké to bylo být batoletem, ale naše první roky nás formují víc, než si myslíme. Vědci se domnívají, že tyto rané zkušenosti jsou jako neviditelné stavební kameny naší osobnosti. Jsou hluboko uvnitř nás, i když si je vědomě nevybavíme.
Takže i když vaše dítě zapomene, jak jste ho jako batole houpali na houpačce nebo jak jste mu zpívali ukolébavky, někde hluboko v jeho mysli to zůstává. A možná právě díky těmto zapomenutým okamžikům se jednou stane člověkem, který si rád pohoupe své vlastní dítě – a i když si to ono pamatovat nebude, ten pocit bezpečí a lásky v něm zůstane napořád.