Všichni už jsme to zažili, všichni jsme nad tím protáčeli oči a všichni už jsme to někdy sami udělali: Mluvili jsme s miminkem, jako by bylo… no prostě mimino, napsal zpravodajský server The New York Times.
„Ó, ahooooj, maličké!“ řeknete, a hlas vám trylkuje jako nadšením překypujícímu zaměstnanci obchodního domu, který vás vítá ve dveřích. Dítě je naprosto zmatené z vašeho nesrozumitelného žvatlání doprovázeného přitroublým úsměvem, ale „je tak loštomilé!“
In the largest cross-cultural study of its kind, researchers recorded parents on six continents and in 18 languages talking and singing to their babies — and found that “parentese” has remarkably universal features https://t.co/UIAnQ1hL24
— NYT Health (@NYTHealth) August 1, 2022
Vědci nedávno zjistili, že tento způsob mluvy na děti, které se říká „rodičovština“, je zřejmě téměř univerzální pro lidi na celém světě. V nejrozsáhlejší studii svého druhu pomáhalo více než 40 vědců shromáždit a analyzovat 1615 hlasových nahrávek od 410 rodičů ze šesti kontinentů v 18 jazycích z různých komunit: venkovských i městských, izolovaných i kosmopolitních, připojených na internet i bez počítačové sítě, od lovců v Tanzanii po městské obyvatele v Pekingu.
Výsledky, které byly zveřejněné v časopise Nature Human Behavior, ukázaly, že v každé z těchto kultur se způsob, jakým rodiče mluvili a zpívali svým dětem, lišil od způsobu, jakým komunikovali s dospělými – a že tyto rozdíly byly v jednotlivých skupinách velmi podobné.
„Máme tendenci mluvit vyšším, kolísajícím tónem, a říkat třeba: ‚Ó, ahoooj, ty jsi ale krásné miminko!‘,“ řekla Courtney Hiltonová, psycholožka z Haskinsových laboratoří na Yaleově univerzitě a hlavní autorka studie.
Cody Moser, postgraduální student kognitivních věd na Kalifornské univerzitě v Mercedu a druhý hlavní autor, dodal: „Když lidé zpívají ukolébavky nebo mluví na kojence, mají tendenci to dělat stejným způsobem.“ Tato zjištění vědeckého týmu naznačují, že dětská mluva a dětská píseň plní funkci nezávislou na kulturních a společenských silách.
Zvuk se používá v celé živočišné říši ke sdělování emocí a informací, včetně přicházejícího nebezpečí či sexuální přitažlivosti. A tyto zvuky vykazují podobnost mezi jednotlivými druhy.
Lidský posluchač dokáže rozlišit veselé a smutné zvuky, které vydávají zvířata od slepic a aligátorů až po prasata a pandy. Nemusí být tedy překvapivé, že i lidské zvuky nesou běžně rozpoznatelnou emoční valenci.
Vědci již dlouho tvrdí, že zvuky, které vydávají lidé na své děti, plní řadu důležitých vývojových a evolučních funkcí. Rodičovština například může kojencům pomoci lépe si zapamatovat slova a umožňuje jim spojovat si zvuky s tvary úst, což vnáší smysl do chaosu kolem nich. Také smyslem ukolébavek je plačícího kojence uklidnit a vyšší tón hlasu dokáže lépe udržet jeho pozornost.