Turecká káva propojuje půl tisíciletí tradice s dnešním městským životem. V Istanbulu se stále vaří v měděném džezvě, podává se s lokumem a vodou a často končí věštěním z lógru. Je to způsob, jak se potkávat a sdílet příběhy.
Turecká káva není jen o chuti. Je to rituál od prvního zahřátí džezvy po poslední sousto lokumu. Pomalé „vaření“ extrémně jemně mleté kávy vytvoří hutný nápoj s pěnou, která se považuje za známku kvality. Slouží jako most pro sdílení radostí i starostí.
Has anyone here ever tried authentic Turkish coffee? ☕️❤️ pic.twitter.com/acuFhM0Mrv
— Finance & Freedom (@FinFreiheiX) September 24, 2025
Od súfijů do kaváren na İstiklal
Její cesta začala v Jemenu. Odtud se káva dostala do Osmanské říše a během 16. století dorazila do Konstantinopole. Brzy se otevřely první kahvehane a z kaváren se stala tepna městského života. Politika, divadlo, příběhy, hry. Všechno se odehrávalo u malých šálků, zatímco v džezvě znovu a znovu syčela pěna. Odpůrci kaváren přicházeli a odcházeli, ale káva v Istanbulu zůstala.
Dnešní Istanbul drží tradici i krok s dobou. V Mandabatmaz na İstiklal bublá nad plamenem a barista pečlivě hlídá horkou vodu i rychlost tahu, aby nápoj zůstal hebký a horký. O pár ulic dál řetězce servírují latté, ale na menu přidaly i vlastní verzi turecké kávy. Místní to berou pragmaticky.
Jak pít tureckou kávu
Správná turecká káva vám dorazí na stůl s vodou a kouskem lokumu. Voda očistí patro, sladkost vyváží hořkost. Pije se pomalu. Šálek se nedojíždí do dna, lógr zůstane. Pak přichází hra, která k rituálu patří. Hrnek se obrátí na podšálek a z obrazců na stěnách se čte osud. Je to pro zábavu. Jde spíš o vyprávění a dobré zprávy než o „opravdové“ věštby.
Káva pronikla i do dalších tureckých zvyků. Při námluvách nevěsta servíruje šálky rodině ženicha. Do jeho hrnku nasype sůl. Když dopije bez řečí, prokáže trpělivost a připravenost. V moderních kavárnách se mezitím odehrávají workshopy, ochutnávky a vytvářejí vlastní směsi. V Eminönü se káva už přes století praží na dřevě v litinovém stroji a obsluha mluví o tónech javoru, které takový oheň dává.
„Jez sladké, mluv sladce,“ říkají Turci. Když se chce probírat vážná věc, přichází káva. Když jde o lehčí rozhovor, stačí čaj. Jakmile hrnek zůstane prázdný, někdo ho obrátí a zkusí štěstí s obrazci.
Sdílení momentů
Istanbul přitom dál střídá styly. Od tichých dvorků s kávou připravenou na žhavém písku po přeplněné nábřeží u Galatského mostu. Turecká káva je ale stále svá. Malý šálek, hutné tělo, pěna navrchu, lokum po boku. Tradice se nebojí nových chutí ani aplikací na čtení lógru, ale základ zůstává stejný: pomalý moment sdílený u jednoho stolu.
Kde začít? Hledejte džezvu nad pískem, silnou pěnu a trpělivou obsluhu. Zeptá se vás, jak sladkou kávu chcete: sade bez cukru, az şekerli lehce slazenou, şekerli sladkou. A nedojíždějte do dna. Zbytek práce odvede představivost, ať už sedíte v historické cukrárně, nebo v bohémské kavárně v Balatu.