Oheň lidem pomohl přežít, vařit, zahřát se a později rozjet technologie, ale zároveň přinesl riziko, se kterým se jiné druhy téměř nesetkávají. Podle nové studie mohlo právě časté vystavení popáleninám ovlivnit, jak se lidské tělo vyvíjelo v hojení ran, boji s infekcí i v tom, proč někdy při těžkých úrazech reaguje až přehnaně.
Lidé si na rozdíl od většiny zvířat oheň pouštějí k tělu. Drobné popáleniny se proto staly běžnou součástí života a nejspíš tomu tak bylo už od doby, kdy naši předci začali oheň kontrolovaně používat před více než milionem let. Studie upozorňuje, že příroda tak mohla dlouhodobě zvýhodňovat vlastnosti, které pomáhaly přežít malé a středně těžké popáleniny.
Když je výhoda zároveň past
Popáleniny poškozují kůži, tedy hlavní ochrannou bariéru proti infekci. Čím déle je kůže porušená a čím větší plochu zasáhne, tím víc roste riziko, že se do těla dostanou bakterie a rozvine se těžká infekce. Autoři proto pracují s myšlenkou, že rychlejší zánětlivé reakce, rychlejší hojení ran nebo silnější bolestivé signály mohly převládat, což nutilo lidi vyrovnávat se se zraněními.
Jenže to, co se hodí u menších úrazů, může být u velkých popálenin destruktivní. Stejné „urychlení“ obranných mechanismů pak může vést k extrémnímu zánětu, výraznému jizvení a v krajních případech i k selhávání orgánů. Studie tak nabízí evoluční vysvětlení, proč se lidské tělo při těžkých popáleninách někdy dostane do režimu, který škodí víc, než pomáhá.
Stopy v genech
Výzkumníci použili srovnávací genomická data u primátů a hledali geny spojené s reakcí na popáleniny, které u člověka vykazují zrychlený vývoj. Podle nich se takové signály objevují u genů, které souvisejí se zánětem, imunitní odpovědí a uzavíráním ran, tedy přesně u mechanismů, které rozhodují o tom, jestli se z popáleniny stane „jen“ nepříjemnost, nebo vstupní brána pro infekci. To mohlo být zásadní hlavně v době před antibiotiky.
Hlavní autor Joshua Cuddihy zdůrazňuje, že popáleniny jsou „unikátně lidské“ zranění, protože žádný jiný druh nežije v tak těsném kontaktu s vysokými teplotami a pravidelným rizikem spálení. A právě tato dlouhodobá zkušenost mohla podle něj tlačit evoluci směrem k lepšímu přežívání běžnějších popálenin, i když to mělo svou cenu.
Dopad na medicínu
Autoři zároveň naznačují, že podobný pohled může změnit, jak se popáleniny zkoumají a léčí. Pokud se lidská reakce na popáleniny vyvíjela specificky, může to vysvětlovat, proč se výsledky zvířecích modelů někdy přenášejí do lidské medicíny hůř, než by se čekalo. Výzkum také otevírá otázku, jak se genetické rozdíly mezi lidmi promítají do toho, proč někdo po popálenině hojí „čistě“ a jiný končí s těžkým jizvením nebo komplikacemi.
Studie vyšla v časopise BioEssays a vznikla ve spolupráci týmů z Imperial College London, Chelsea and Westminster Hospital NHS Foundation Trust a Queen Mary University of London.