Být prvoplánovou kráskou není tak skvělé, jak by se mohlo zdát. Alespoň tomu nasvědčují reálné příběhy některých z nich. Potýkají se se zvláštním typem útrap!
Zdání může klamat. Obecně se říká, že „hezké holky to mají v životě jednodušší“. Něco na tom bude. Kráska, která je navíc usměvavá a působí sympaticky, má určitě více dveře otevřené například k zajímavým pracovním příležitostem. Zejména je-li u pracovního pohovoru muž, pěkná, milá se stejnými schopnostmi dostane určitě přednost před škaredou a zamračenou. O milostných vztazích nemluvě.
Příroda je mocná, a tak už to zařídila, že se instinktivně zaměřujeme na protějšky, které mají od pohledu „lepší genetický materiál“. (=Souměrné rysy, pěkné vlasy a optimální postava značí pravděpodobnost dobrého zdraví.) Pro onu vzhledově dokonalejší část žen vzniká celá řada výhod. S největší pravděpodobností se stávají partnerkami movitých a dost možná stejně atraktivních mužů, kteří si je hýčkají. Krásky si pak mohou žít jako v bavlnce. Jejich výhody jsou však často draze vykoupeny!
V tomhle se méně atraktivní ženy mají lépe
Pokud vidíme až vyzývavě krásnou ženu, jako první nám proběhne hlavou, že nejspíš nebude moc chytrá. Odvěké klišé „krásná rovná se blbá“ tu vždy bylo, stále je a bude. Krásná žena proto musí v průběhu svého života vyvíjet mnohem větší úsilí, aby své okolí eventuálně přesvědčila, že jde o plané předsudky. To však by se ještě dalo považovat za drobnou kosmetickou záležitost.
Pozitivně vzato – krásná žena je tím vlastně ve výhodě: Nic se od ní nečeká, takže může jen mile překvapovat. Tím na sebe poutat ještě větší pozornost a obdiv. Na rozdíl od ženštiny „studijního typu“ se silnými dioptriemi, nahrbené od věčného zírání do skriptů, od níž se automaticky očekává vysoký inteligenční kvocient a s ním spojené výkony. Jsou tu však negativa, která si „nebezpečně krásná žena“ za rámeček určitě nedá.
Krása jako stigma
„Všichni si myslí, jaká je to výhoda, být hezká. Já to vidím spíš obráceně,“ svěřila se osmadvacetiletá okatá blondýnka, influencerka Nikola s vizáží panenky Barbie. Ač má na Instagramu stovky sledujících, ve svém soukromém životě má prý přátel pramálo. A musí si dávat velký pozor, aby o další nepřišla. Důvod? Její atraktivita.
Kvůli své hezké tvářičce a hříšně svůdným proporcím prý už přišla o několik blízkých kamarádek. Prostě na ni žárlily. Bály se, aby neohrozila jejich partnerské/rodinné štěstí. Svou atraktivitou.
Přátelství s dlouholetou kamarádkou, s níž si hodně rozuměla (vídaly se denně, cestovaly spolu, zažily spoustu legrace), skončilo ve chvíli, kdy si našla životního partnera. Její přítelkyně měla strach, aby se do Nikoly nezakoukal. Vynikala nejen svým vzhledem, ale i osobním kouzlem, díky čemuž měla v hrsti prakticky každého muže. Tohle kamarádka nemohla riskovat. Raději obětovala přátelství.
„Do osmatřiceti let se ve vztazích spíš plácala. S přítelem, kterého předtím měla, jí to neklapalo, a tak se o něho nijak zvlášť nebála. Když se s ním rozešla a randila s dalšími muži, byly jsme pořád zadobře. Pak ale potakala „toho pravého“ (dnes manžela a otce jejích dvou dětí). Statného tmavovlasého sympaťáka, bývalého hokejistu. To byl náš konec,“ vypráví Nikola. Raději s ní prý zcela přerušila kontakt. Aby měla jistotu, že jí „ona“ přítele nepřebere.
Instinktivní žárlivost
Stejný scénář Nikola zažila i s dalšími kamarádkami. „Kvůli žárlivosti mě odstřihla i jiná moje dobrá známá. Ta mě ale ještě k tomu pro jistotu zpovzdálí sleduje přes sociální sítě,“ dodává Nikol.
Pětatřicetiletá fotomodelka Petra má podobnou zkušenost. Už se prý regulérně bojí potkávat se s partnery svých kamarádek i příbuzných. Muži se do ní totiž zamilovávají na potkání, a to bez ohledu, zda jsou zadaní či ne. „Když mně chce některá z mých kamarádek představit svého nového přítele, už mám z toho hrůzu,“ svěřila se.
Ničitelka vztahů
„Nechci, aby to vyznělo domýšlivě, ale skoro pokaždé ti muži před svými partnerkami flirtují se mnou a všemožně pak zkouší mě získat a kontaktovat. Už několik se jich hned po našem společném setkání s mými kamarádkami dokonce rozešlo. Chtěli místo ní mě nebo získali pocit, že by mohli mít ´lepší´. Já jsem byla pak za špatnou,“ přiznala. Upozornila, že to vše bez jakéhokoli vlastního přičinění. „Jsem veselá, komunikativní, upovídaná a muži mají tím pádem dojem, že jsem i snadno dostupná,“ vysvětluje.
Kamarád taky rád
I když Petra přiznává, že jí to lichotí, komplikuje to vztahy s přáteli. A to jak se ženami, tak s muži. „Mám kolem sebe spousty fajn chlapů, kterých si vážím jako kamarádů. Je ale těžké zachovat si s nimi dobré vztahy,“ pokračuje Petra ve výčtu svých trablů. Opět se setkává s tím, že se do ní (byť platonicky) zamilovávají. A to nedělá dobrotu. „Jakmile zjistí, že to z mé strany není opětované, většinou se přátelství pokazí. Zůstanou zhrzení. Zavládne mezi námi dusno,“ popsala, jak končí většina jejích přátelství s muži. „Snad až se vdám, zlepší se to,“ říká s humorem. Devětadvacetiletá Patricie se zase svěřila, že se jí ze žárlivosti zbavila šéfová.
„Do firmy mě přijali na základě mých dobrých výsledků. Šéfová mě ale celou dobu šikanovala. Neustále mě shazovala a ponižovala před ostatními. Když jsem tam odsud sama odešla, dozvěděla jsem se od kolegyní, že neměla ráda mladé holky, které dobře vypadaly, zastiňovaly ji. Je pravda, že já jsem z kolektivu trochu vyčnívala. Vysoké podpatky, sukýnky… Na to si mé spolupracovnice nepotrpěly.“
Jak ukazují příběhy těchto žen – být neodolatelnou je docela boj!