Ty nejbizarnější a často nejsmutnější příběhy píše sám život. Nad zkušeností naší čtenářky zůstává zdravý rozum stát. Dokonale ji vystihuje přísloví – pro dobrotu na žebrotu, láska je slepá a také – hloupost je věčná…
Eva byla ze dvou dcer odmalička tou privilegovanější. A zároveň výbojnější. Podle ženy, která byla součástí tohoto příběhu, Eva na svou starší sestru Alenu již od útlého věku vymýšlela intriky a snažila se dostat ji do problémů. Dařilo se jí to. Zatímco ona sama vždy ze všeho vyšla jako svatoušek a rodiče na ni nevztáhli ruku, Alena vždy vyfasovala tresty v podobě domácích prací a bití.
Bouřlivé začátky
Když se Alena jako dospívající dívka na škole zamilovala do svého spolužáka, perspektivního studenta z dobré rodiny, rodičům se její známost z nějakého důvodu nepozdávala, a tak dělali vše, aby vztah rozbili. Povedlo se. Druhého takového Alena už nenašla. Její další měl podstatně méně kreditů. To se jejím rodičům líbilo ještě méně. A tak Alenu vyhodili z bytu se slovy, „ať si táhne za ním“. Táhla.
Zkusila tvrdý chleba
Když rodičům přišlo svatební oznámení, neměli z toho radost. Na krátkém symbolickém obřadu se doslova krčili study v koutě. Manželství však dlouho nevydrželo a Alena musela od manžela utéct s jejich čtyřletou dcerou. On nebyl schopný rodinu finančně zajistit, a tak se ona stala matkou samoživitelkou.
Dál pokračoval rodinný trend, že Alena je ta horší a Eva ta, které se musí ve všem vyhovět. Zatímco vyhoštěná dcera bojovala bez pomoci o přežití, dokonce musela překonat onemocnění rakovinou, ta druhá si hověla v pohodlí luxusního třígeneračního domu s krásnou zahradou. Později i s rodinou, kterou kvůli dlouhým studiím (jejím i jejího muže) rodiče živili téměř do jejích třiceti let.
I poté měla Eva život prakticky bez nákladů. Zachtělo se jí však mít víc. Začala naléhat na rodiče, aby na ni napsali celý dům. Podařilo se jí ale získat „pouhých“ 6 dílů z 10. Část si nechali, a to jim nemohla odpustit. Ač bydleli pod jednou střechou, celých 10 let s nimi nepromluvila. A to ani v době, kdy už byl její otec vážně nemocný a nepohyblivý.
Zloba až za hrob
Až do jejich vysokého stáří Eva o rodiče prakticky nejevila zájem. Nic se nezměnilo ani po smrti otce, když matka přestávala být soběstačná. Jediný, kdo jí vypomáhal, byla „odkopnutá“ dcera Alena a vnučka Erika, starší dcera Evy. Jen na okraj – tu Eva hned po porodu odložila k „babičce“ a se završením dospělosti ji drsně vyexpedovala.
Erika jako jediná z rodiny v domě platila nájem. Matce. Od studií, na něž si musela sama vydělat. Když potom Eva chtěla více prostoru pro mladší (upřednostňovanou) dceru Kačenku, Eriku bez varování a udání důvodu vystěhovala. Na ulici. O dceru se beztak už roky nezajímala a nebyla s ní kromě vybírání nájmu v kontaktu.
Erika byla nechtěné dítě a matka jí to celý život dávala najevo. Odmalička až do dospělosti ji fyzicky i psychicky týrala, srážela, zesměšňovala. Široká rodina to viděla, ale raději zametala pod koberec.
Prudký obrat
Když pak jednoho dne churavějící stařenku odvezli do nemocnice s těžkým zánětem v noze a lékaři jí nedávali mnoho šancí na přežití, dcera Eva začala jednat. Sestře Aleně bez jejího vědomí vzala opatrovnictví a převedla na sebe. S právníky pak v nemocnici matku donutila k tomu, aby jí vše zbylé, co má, včetně několika jejích bankovních účtů, na místě odkázala. (Stařenka opět neodolala silné náklonnosti ke své mladší dceři.)
Jakmile se tak stalo, Eva matce bez jejího vědomí vyměnila zámek na dveřích bytu a začala ho připravovat k rekonstrukci. S plány pronajímat. Protože matka nezemřela, jak se očekávalo, nechala ji odvézt do eldéenky. Prý že se o ní starat nezvládne. Ačkoli velmi vitální žena v předčasném důchodu, s velkými příjmy z pronájmů nemovitostí, které jí po rozvodu věnoval bohatý milenec, a jakožto čerstvá majitelka luxusní vily v hodnotě převyšující 100 milionů korun, na to měla ty nejlepší podmínky.
Nutno dodat, že šlo o tu nejhorší možnou LDN, kterou si vůbec lze představit. Jak popisuje naše čtenářka – na svůj věk 97 let stále velmi bystrá paní, která vždy byla za vysoce elegantní dámu, upravená a voňavá, se ocitla v domě hrůzy, mezi blouznícími a kýhajícími starci. V nedýchatelnu prosyceném močí, kde ji převážně neochotný personál nechával takřka napospas osudu. Přemístit matku na lepší oddělení, které zde k dispozici bylo, Eva neměla snahu ani zájem.
Potřebovala se matky zbavit
První, kdo běžel do LDN, byla opět vnučka Erika. Dcera ji tam dlouho nepřišla ani navštívit. Jelikož však byla oficiálně opatrovnicí, léčebna po ní z právního hlediska požadovala úhradu za pobyt pacientky. Eva však zaplatit za mámu odmítla. Začali na ni tedy tlačit, ať si matku vezme do své péče.
Opatrovnictví dcera chtěla opět přehodit na jiné. Začala naléhat na sestru Alenu (kterou připravila o veškeré dědictví), ať se postará. Po desetiletích nezájmu o kontakt oslovila také dceru Eriku. S tím, že by si měla vzít babičku, zesláblou a již neschopnou chůze, nejlépe ona. Do své 28metrové garsonky, kterou si koupila na hypotéku. V podstatě malá místnost s postelí.
Majitelka volného třígeneračního domu argumentovala slovy, že „v malém bytě často bydlí i několikačlenná rodina. Takže se tam vejde i babička s polohovací postelí a pár pečovatelů. Zatímco Erika zároveň může dál chodit do práce.“
Dobrotivost vnučky
Slova matky Eriku pochopitelně naštvala. Ale nemohla se dívat na to, jak babička trpí v nelidských podmínkách. Stařenka ji navíc přímo bombardovala WhatsApp zprávami s prosbami o pomoc. Druhá dcera Alena v té době bojovala s velkými zdravotními problémy a péči o starou maminku by nezvládla. Ostatní členové rodiny od problému dávali ruce pryč. Vnučka viděla, že jediný, kdo babičku může „zachránit“, je ona.
Podlehla soucitu a babičku, která (díky svým rozhodnutím) skončila bez peněz i bez vlastní střechy nad hlavou, si k sobě skutečně vzala. Na řadu let se tak Erika vzdala soukromí. Obětovala život péči o blízkého. Babička je na své posteli šťastná a má se k světu. Na milovanou dceru Evu ale ani po tom všem nedá dopustit. V jejích očích vždy zůstane tou nejlepší.