Příběh Slovenky Lubomiry se ani trochu nepodobá známým scénářům, kdy Evropanka ztratí hlavu pro Egypťana. Neokradl ji, neomezoval ani neopustil. Vzplanula upřímná láska. Přesto si po jeho boku sáhla na dno svých sil.
Pětačtyřicetiletá novinářka Lubomira ze slovenského městečka Rajec není žádnou hloupou naivkou, která by kdekomu sedla na lep. Dobře znala příběhy jiných žen, co se zapletly s Egypťany a uvědomovala si problematiku, jež představuje manželství lidí rozdílných kultur a světadílů. Přesto do vztahu s Egypťanem spadla po hlavě.
Lubomira vyrazila s kamarádkami do Egypta. Rok 2009. Za relaxem u četby.
„Vzala jsem si s sebou asi dvě kila časopisů. Měla jsem v plánu dělat všechno možné, jen ne se tam zamilovat. Říkala jsem si, že mě egyptští muži absolutně nezajímají. Brala jsem to jako velmi ‚bezpečnou‘ dovolenou. Žádní egyptští fešáci mě nezajímali – ani nezaujali.
Opravdu. Přijela jsem tam a jen si četla časopisy. Do té doby, než kamarádky vymyslely, že se pojedeme podívat do Káhiry,“ vypráví svůj příběh atraktivní černovláska ve svém YouTube vlogu.
Odříkaného chleba…
Po prohlídce pyramid se rozhodly navštívit noční Káhiru – jak ji běžně turisté nemají možnost vidět. Jedna z kamarádek kontaktovala svého známého, který ve městě žil, aby je provedl. On ale, zřejmě z ostychu před třemi mladými kráskami, si přizval ještě kamaráda. Sympatického, pohledného Mohameda.
„Ten večer se mi změnil život. Jakmile jsme se na sebe podívali, oba jsme věděli, že je to tam. Blesky, hromy, ohňostroje. Láska na první pohled,“ svěřuje se Lubka.
„Něco jiného mi ale říkalo srdce a něco jiného rozum. Byl mladší, Egypt je daleko, navíc byl muslim… Všechno mi říkalo – tohle ne,“ přiznává. Přesto se nakonec rozhodla se za něho vdát. Odvážný krok ji však stál větší oběť, než čekala.
Smršť událostí
„Navzdory všem pochybám jsem usoudila, že je to opravdu dobrý a seriózní člověk,“ říká. V březnu dalšího roku jsem za ním jela do Káhiry. Ale do ničeho jsme se nehrnuli. On dostudoval a já se věnovala práci. Ještě jsme spolu absolvovali dvě další dovolené. Začali jsme se bavit o tom, jak si každý z nás představuje budoucnost,“ pokračuje Slovenka.
Dvojice si naplánovala sňatek. V Káhiře. Ke smůle však na leden-únor 2011, kdy Egypt procházel velkou revolucí (protesty proti režimu v Egyptě, vedoucí k pádu vládce Husního Mubáraka – arabské jaro). „Nikdo nevěděl, jak se to vyvine a nedoporučovalo se do Egypta vůbec jezdit. V tu chvíli jsem začala mít obavy, že Mohameda už nikdy neuvidím,“ vypráví Lubomira.
„Nakonec mi propadly veškeré doklady a my jsme se skutečně dva roky neviděli.“
Mezitím proběhla ještě druhá revoluce. „Už jsme to chtěli vzdát. Byla nepřehledná situace, vypadávaly telefony… Bylo těžké udržet ten vztah na dálku,“ popisuje situaci. Mohamedovi navíc začali sňatek s Evropankou rozmlouvat rodiče.
„Přesto jsme to ustáli a 2014 jsem opět přiletěla do Káhiry,“ říká Lubka s vděčností.
Jako blesk z čistého nebe
Vzali se tajně, jen na úřadě. Velká veselka byla až na Slovensku, kde spolu začali žít. „Našel si tam práci a začal i podnikat. Narodil se náš Karimko a Adamko,“ vzpomíná Lubomira. Když se ale vše zdálo konečně zalité sluncem, přišel šok.
Mohamed měl trvalý pobyt na 5 let. Manželé brali následné prodloužení víza jen jako formalitu. Jenomže úřady rozhodly Egypťana vrátit zpět. Přišel dopis. Měl třicet dní na to, opustit Slovensko. „V tu chvíli se mi zhroutil svět. Sesypala jsem se na zem. Ničemu jsem nerozuměla. Proč se tak děje,“ popisuje Lubka.
Slovenka stanula před těžkým rozhodnutím. Nechat manžela odejít a rozbít rodinu nebo odcestovat s ním. Přestěhovat se do Egypta.
Láska opět zvítězila. Statečná Lubka se ze dne na den vzdala života ve své milované domovině. S manželem a malými dětmi odjela ze své kolébky plné zeleně a panenské přírody – do vyprahlé, prašné, horkem sužované pouštní země.
„Čeklali jsme na sebe 4 roky. Přečkali dvě revoluce. Tak jsme si řekli, že teď rodinu nerozbijeme,“ říká Lubomira se slzami v očích.
Uvězněni v Africe
Usídlili se v Hurghadě. Museli začít od nuly. „Bylo to hodně, hodně těžké,“ vzpomíná Slovenka s bolestí v srdci. Tak ráda by se vrátila na Slovensko. Ke své rodině.
Už jsou to ale skoro čtyři roky, co marně čeká na vyjádření úřadů k žádosti o přezkoumání zákazu pobytu manžela. Upíná se alespoň k pozitivnímu myšlení. „Užíváme si života, jak to jde. Jsem člověk, který se soustředí spíš na to, co má než na to, co nemá. Udělala bych to znovu,“ ani tak nelituje ničeho. Společné štěstí si ale přeci jen představovala jinak.