Vallie Collinsové se promítly okamžiky života, které ještě neprožila. Když posílala zprávu manželovi, že její letadlo míří k zemi, myslela na plánování narozeninových večírků svých dětí, viděla se v roli matky nevěsty. V tu chvíli seděla na sedadle 26D letu 1549 společnosti US Airways. Ten skoro před patnácti lety skončil v New Yorku v řece Hudson. Všech 155 lidí na palubě přežilo a zázračné přistání mnohým z nich vdechlo nový životní elán. Samotný manévr odborníci označili za nejúspěšnější nouzové přistání všech dob a kapitánovi Chesleymu „Sullymu“ Sullenbergerovi přiřknul status hrdiny i slávu ve filmu Sully, napsal server CNN.
Ric Elias seděl v první řadě a uvědomoval si, co všechno mu chybět nebude: peníze, další vítězství, nový výlet. I on přemýšlel o tom, že nebude vychovávat své děti. Kousek od něj – na sedadle 1C – Barry Leonard myslel na rodinu, manželku, děti i matku. Jak letadlo klesalo, mnozí na palubě vnímali ticho nefunkčních motorů. Řadě lidí se do mysli vkrádaly myšlenky na smrt, báli se nejhoršího.
Monday marks 15 years since the "Miracle on the Hudson," when Captain "Sully" Sullenberger had to make an emergency landing on the Hudson River in New York City.
"It was routine until it very suddenly, shockingly became the ultimate emergency of a lifetime," he told CBS News. pic.twitter.com/UXjgENRBcv
— CBS News (@CBSNews) January 12, 2024
Nyní – u příležitosti 15. výročí „zázraku na Hudsonu“ – Sullenberger a někteří cestující ve vysílání CNN přemýšleli, jak tento den změnil jejich životy.
Sullenberger řekl, že si pamatuje, jak se lekl, když při startu z newyorského letiště LaGuardia do letadla narazilo hejno kanadských hus a oba motory ztratily tah. Zkušený pilot cestujícím oznámil, že je potřeba nouzově přistát. „Tady je kapitán. Připravte se na náraz,“ řekl. „Slyšel jsem, jak letušky vepředu začaly unisono křičet na cestující povely. ‚Připravte se, připravte se, připravte se. Hlavy dolů. Zůstaňte dole.‘ Pořád dokola,“ vzpomíná.
Zatímco se na palubě šířila panika, Sullenberger s řízením letového provozu vyhodnocoval možnosti pro přistání. Uvědomil si, že na letiště LaGuardia se už nedostane a vyloučil i letiště Teterboro a Newark ve státě New Jersey. „Přistaneme na řece Hudson,“ sdělil řízení letového provozu. Kapitán a první důstojník Jeff Skiles přistáli s letadlem na vodní ploše přesně 208 sekund po nárazu ptáků do stroje.
„Byl to dost velký otřes,“ vzpomíná Leonard a dodává: „Myslím, že jsem se kolenem uhodil do hrudní kosti, protože ta mi praskla,“ dodává. Letadlo se při drsném a prudkém přistání otřásalo, vzpomínala Collinsová. „Když jsme zastavili, podívala jsem se nahoru a pomyslela si: Jsem v jednom kuse. Letadlo je v jednom kuse,“ vylíčila. Úleva z přistání však trvala krátce. Letušky směrovaly cestující ke křídlům, aby letoun opustili, protože se objevil další problém.
„Dovnitř se valila voda. To byl pro mě nejděsivější okamžik. Říkala jsem si: ‚Pane, nenech mě utonout.‘ Byla tak studená,“ vzpomínala Collinsová. Leonard si odepnul bezpečnostní pás, zul si boty a skočil do ledově studené řeky. „Ohlédl jsem se a viděl lidi, jak chodí po vodě,“ líčil. „Vlastně jsem si myslel, že jsem zemřel. Teprve když jsem začal plavat zpátky, došlo mi, že ti lidé stojí na křídle a já nejsem mrtvý.“
Kapitán mezitím dvakrát zkontroloval všechny řady letadla, aby se ujistil, že tam nejsou cestující. „Byl jsem v takovém stresu, že jsem nevěřil vlastním očím ani uším,“ řekl Sullenberger. Letadlo stále nabíralo vodu a jedna z letušek křičela, že se musí dostat ven. Všech 155 lidí na palubě jako zázrakem přežilo.
Hrozba blízké smrti mnohým změnila život
Existuje rozdíl mezi dobou před a po přistání na Hudsonu – okamžikem, který navždy změnil životy lidí na palubě. Clay Presley, který seděl na sedadle 15D, začal po drastickém přistání trpět extrémní klaustrofobií, která ho sužuje dodnes. „Pořád nemůžu do takto těsných prostor, pokud nevím, že mám velmi snadnou cestu ven,“ popsal. A i když po nouzovém přistání trpěl posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), rozhodl se, že bude se strachem z létání bojovat. Naučil se dokonce i létat. Hrdinství Sullenbergera a záchranářů z onoho dne ho podle jeho slov inspirovalo k tomu, aby se stal pilotem. Teď létá s malými letadly a jeho vlastní stroj má rejstříkovou značku 1549H, na počest letu 1549 společnosti US Airways.
Psychologové jako Sonja Lyubomirskyová tvrdí, že lidé reagují na traumatické zážitky různými způsoby. Někteří mohou zůstat na dně, zatímco jiní mohou prožít deprese a otřepat se, prokázat odolnost, řekla. Další se mohou dostat na vyšší úroveň, než ze které vyšli, míní profesorka psychologie na Kalifornské univerzitě.
Cestující Pam Seagleovou, která seděla na sedadle 12A, inspiroval zážitek blízký smrti k tomu, aby zhodnotila svůj život a provedla v něm změny. V roce 2009 byla vedoucí pracovnicí v marketingu, ale došlo jí, že chce být více se svými dvěma dětmi, které byly v té době v pubertě, a také s manželem. Požádala také zaměstnavatele o přesun do jiného oboru, kde viděla větší naplnění. Teď vyvíjí programy na podporu ekonomického postavení žen.
Tento růst po traumatu je běžný, ale cesta každého je jiná, vysvětluje výzkumník a psycholog s více než čtyřicetiletou praxí Richard Tedeschi. „Často říkají, že události, které zažili, změnily směr jejich života. Možná jim to ukázalo věci, o kterých před tím neuvažovali,“ přemýšlí expert.
U některých cestujících, jako třeba u Collinsové, ovšem pozitivní změny nejsou tak patrné. „Nebyla jsem ve své kůži,“ vzpomíná, jak se cítila o měsíc později. „Začala jsem být opravdu smutná. Najednou jsem se necítila vybavená na to, abych všechno zvládla,“ říká. Collinsová popsala svou osobnost jako Tygra z Medvídka Pú – tvora plného energie a optimismu. Pak se ale cítila jako Ijáček, zachmuřený a depresivní oslík. Collinsová věří, že některé části jejího života jsou po onom dni lepší – více se angažuje v církvi a v komunitě, působí ve výborech neziskových organizací. Přesto ví, že už nikdy nebude tím stejným člověkem, jaký nastoupil do letadla.
Šťastný konec v chmurných časech
Zázrak na Hudsonu se odehrál v době, kdy myšlenky Američanů ovládaly úzkost a strach. Byla to doba recese, zavírání bank, propouštění a finanční nestability. Stal se z něj příběh, který lidem přinášel dobrou náladu, a oni žasli nad zázračným přistáním a hrdinstvím posádky i prvních záchranářů, kteří přišli na pomoc.
Mediální šílenství kolem Sullenbergera přivedlo před dům jeho rodiny hukot generátorů a reportéry, vzpomíná jeho žena Lorrie Sullenbergerová. Ale přineslo také něco jiného. Ručně psaný vzkaz vytištěný na rodinném faxu se vzkazem: „Amerika potřebovala vítězství. Děkuji,“ stálo v nepodepsaném psaní.
Houfy lidí z celého světa poslaly tolik pošty, že ji pošťáci museli nosit v koších, řekla Sullenbergerová. Jeden dopis ale vyčnívá. „V minulém roce jsem přišla kvůli rakovině o otce. Ztratila jsem práci a pak i domov. Ztratila jsem víru. Vy jste mi ji, pane, vrátil,“ přečetla pilotova manželka část dopisu.