Zářící návnada na hlavě hlubokomořských ďasů dlouho vypadala jen jako chytrý lovecký trik. Nová studie ale naznačuje, že samicím mohla pomoci i s mnohem složitějším úkolem: najít partnera v temném a skoro prázdném oceánu.
Ďasovité ryby nejsou jen jedna bizarní hlubokomořská potvora z filmů. Vědci do této skupiny řadí více než 400 druhů rozesetých po různých částech oceánu, od korálových útesů přes kontinentální šelf až po otevřené hlubiny. Právě u řady samic se v průběhu evoluce proměnil přední paprsek hřbetní ploutve ve specializovanou návnadu, která se může cukat, svítit nebo v některých případech dokonce uvolňovat chemické látky.
Nová studie sledovala přes sto druhů z muzejních sbírek a spojila údaje o tvaru těl, podobě návnad, DNA i fosilních stopách. Výsledkem je detailnější rodokmen celé skupiny a také lepší představa o tom, kdy se jednotlivé typy návnad objevily. Podle autorů vznikla původní, čistě pohybová verze zhruba před 72 miliony lety u společných předků dnešních ďasovitých ryb.
Zásadní obrat přišel mnohem později. V oligocénu, tedy asi před 34 až 23 miliony lety, se u některých hlubokomořských linií objevily svítící návnady a zároveň se tato skupina začala rychleji větvit do nových druhů. Autoři práce upozorňují, že bioluminiscence nejspíš nesloužila jen k lovu. „Myslíme si, že má dvojí účel,“ řekl vedoucí autor Alex Maile. „Můžete přilákat potravu, ale také potenciálního partnera.“
To dobře zapadá do života v hlubokém moři, kde je tma, málo potravy a ještě méně šancí někoho potkat. U některých hlubokomořských ďasů jsou samci miniaturní a po nalezení samice se k ní přichytí. U některých druhů se samec po páření zase odpojí, u jiných se samicí natrvalo splyne a stane se v podstatě trvalým zdrojem spermatu. Právě v takovém prostředí může světelný signál dávat větší smysl než v mělčích vodách.
Vědci zároveň připomínají, že živé ďasovité ryby lidé téměř nepozorují a řada druhů nebyla nikdy natočena v přirozeném prostředí. I proto zůstává část jejich chování pořád zahalená tmou. Jistější ale teď je, že slavná „rybářská udice“ na čele samic není jen efektní past na kořist. Vypadá spíš jako univerzální nástroj pro přežití, který v hlubokém oceánu pomáhal řešit hlad i samotu.