Archeologové zjistili, že středověké anglické kláštery byly mnohem odolnější vůči vikingským nájezdům, než si mysleli. Představa bezbranných mnichů podle nich neukazuje celou pravdu. Popsali příběh jedné svaté komunity, která vikingskému plenění odolávala téměř stovku let. Napsal o tom web Medievalists.
V první sérii populárního seriálu Vikings se vikingští hrdlořezové vylodí na anglickém pobřeží, pozabíjí polovinu mnichů v nedalekém klášteře Lindisfarne a zbytek odvezou do otroctví. V případě jiných klášterů to však vikingové tak snadné neměli.
„Obraz nelítostných vikingských nájezdníků, kteří zabíjejí bezmocné mnichy a jeptišky, je založen na písemných záznamech, avšak opětovné zkoumání důkazů nám ukazuje, že kláštery byly odolnější, než bychom mohli očekávat,“ řekl archeolog Gabor Thomas.
“The image of ruthless Viking raiders slaughtering helpless monks and nuns is based on written records, but a re-examination of the evidence show the monasteries had more resilience than we might expect.” https://t.co/T34DyGO7SB #Vikings #medieval #history
— Medievalists.net (@Medievalists) January 31, 2023
Thomas vedl vykopávky na archeologickém nalezišti v Kentu, kde stál v 8. a 9. století anglosaský klášter Lyminge. Kent tou dobou stál v první linii vikingských útoků. Důkazy popsané v časopise Archaeologia ukazují, že zdejší komunita jim úspěšně odolávala.
Během vykopávek v letech 2007 až 2015 a 2019 odkryl Thomasův tým hlavní infrastrukturu kláštera, včetně kamenné kaple v jeho středu obklopené dřevěnými budovami a dalšími stavbami, v nichž mniši bydleli.
Vědci provedli radiokarbonové datování kostí zvířat zpracovaných ve středověké kuchyni. Výsledky ukázaly, že zde lidé přebývali ještě dvě století po založení kláštera v druhé polovině 7. století.
Vyhnala je až velká invaze
Historické záznamy uložené v nedaleké katedrále v Canterbury uvádějí, že poté, co se vikingové vylodili na anglickém pobřeží v roce 804 a zaútočili na Kent, získali mniši azyl právě v této katedrále.
Canterbury je bývalé dobře opevněné římské město a správní a církevní hlavní město anglosaského Kentu. Zde byli mniši v relativním bezpečí. Vědci předpokládali, že komunita za hradbami města zůstala.
Podle nových důkazů se ale do Lyminge vrátila a znovu zde svou osadu založila. Žila zde ještě několik desítek let během 9. století. V té době Kent plenili vikingští bojovníci ve velkém a jak vědci poznamenali, kláštery nebyly ani zdaleka tak snadnými cíli, jak by se mohlo zdát.
Představa bezmocných středověkých mnichů je v dnešní době populární. Mohou za to záznamy o událostech, jako bylo právě vyplenění ostrovního klášteru Lindisfarne roku 739 našeho letopočtu. Není to však celá pravda, upozorňuje studie.
Koncem 9. století už byl klášter Lyminge opuštěný. V té době čelil anglosaský král Alfréd Veliký mohutné vikingské invazi. „Nejspíše to bylo kvůli dlouhodobému tlaku vikingských armád,“ cituje web Medievalists Thomase.
Život se do Lyminge vrátil až během 10. století. To už ale spadal pod arcibiskupy z Canterbury, kteří pozemky získali. Studie upozorňuje, že podobné důkazy lze najít i v případě jiných starověkých klášterů v Británii.
Proč se však Lyminge držel tak dlouho netuší. Klášteru mohla poskytovat výhody jeho poloha a pevné zdivo. Současně v tom mohla sehrát roli diplomacie a prolínání místního obyvatelstva s nájezdníky. To dokazují normandské prvky v některých stavebních úpravách.