Některé kočky si své typické rysy vyvinuly přirozeně, bez chovatelských klubů, rodokmenů nebo plánovaného páření. Většina dnešních plemen je však výsledkem cíleného chovu a často zkreslených představ o tom, jak by kočka měla vypadat.
Když se řekne kočičí plemeno, většině lidí naskočí konkrétní vzhled: specifická hlava, srst, barva očí, někdy i zvláštně krátký ocásek nebo „sněžnice“ na tlapkách. Jenže to, co dnes považujeme za plemennou kočku, je v mnoha případech poměrně čerstvý výtvor. Moderní chov plemen nabral tempo hlavně v posledních zhruba 140 letech a to, co se dřív vyvíjelo pomalu a nenápadně v krajině, začalo vznikat rychleji na výstavách a v chovatelských stanicích.
Přirozeně vzniklé plemeno znamená něco jiného než „kočka, která vypadá zajímavě“. Jde o populaci, která se delší dobu formovala v konkrétním prostředí a pod tlakem místních podmínek, případně v izolaci. Takové kočky si mohou postupně ustálit rysy, které jim pomáhají přežít. Typicky jde o odolnější stavbu těla, hustší srst do zimy nebo konkrétní proporce, které dávají výhodu v daném klimatu a krajině.
Izolace je v tomhle klíčová. Když se kočky drží na omezeném území a do jejich genofondu se přidává jen málo „nové krve“, některé znaky se mohou rozšířit i náhodou, ne proto, že jsou nutně nejlepší. Tomuhle jevu se říká zakladatelský efekt. U lidí se podobně vysvětluje, proč se v některých komunitách častěji vyskytují specifické dědičné znaky. U koček může izolace vést k tomu, že se v daném regionu uchytí určitý typ vzhledu a časem začne působit jako rozpoznatelné plemeno.
Za příklady koček, u nichž se často mluví o přirozeném původu, se uvádí třeba sibiřská kočka, habešská kočka nebo manx. Vždycky je ale důležité dodat druhou část věty: i u „přirozených“ plemen se v moderní éře do hry přidalo šlechtění. Některé rysy se chovatelům líbily natolik, že je začali cíleně posilovat, a někdy je dokonce dotlačili do extrému. Výsledek pak může být vizuálně efektní, ale už méně odpovídá původnímu, praktickému „designu“ přírody.
Dobře to ukazuje i obecnější trend. Zatímco dřív se kočky po světě šířily hlavně s lidmi a přizpůsobovaly se místu, kde žily, v posledním století začala plemena vznikat a měnit se především lidskou volbou. Část koček tak nese otisk krajiny a izolace, větší část ale otisk našeho vkusu. Přirozená kočičí plemena tedy existují, jen je potřeba počítat s tím, že dnešní „plemennost“ často znamená spíš chovatelský projekt než dávnou, čistě přírodní historii.