Barevné mašle, smích a vůně mazance. Velikonoční pondělí je jarní svátek, který v sobě míchá staré pohanství, křesťanské oslavy i lidové pověry. A hlavně – pořád umí být zábavné. Pokud víte, jak na něj.
Zatímco Boží hod je dnem klidu a duchovní radosti, pondělí následující po něm bývá úplně jiná jízda. Pomlázky, koledy, vajíčka, šlehání, někde i kyblík vody. A přestože se to některým moderním duším může zdát jako přežitek, Velikonoční pondělí má v sobě víc, než se na první pohled zdá.
Pomlázka není jen nástroj pro výprask žen, jak by si snad mohl někdo myslet. Původně šlo o rituál s velmi silným symbolickým významem – omlazení, očistu a přenesení životní síly. A ne, rozhodně se nemělo mlátit naplno. Proutky měly být čerstvé, ideálně z vrby, která v sobě podle starých tradic nese životní sílu. Suchá pomlázka? Ta přináší smůlu, tvrdili dřív lidé.
Právo koledníků pomlazovat ženy končí v poledne. Kdo přijde pozdě, měl by se připravit spíš na to, že ho čeká vědro vody. Anebo alespoň hrnek z okna. Opozdilci to nikdy neměli jednoduché – ani v roce 1893, kdy už František Vladimír Vykoukal psal, že bez červených vajíček by se Velikonoce snad ani nedaly slavit.
Označení „Červené pondělí“ mimochodem neodkazuje jen na barvu kraslic, ale symbolicky i na Kristovu krev. Dnes už to tak vnímá málokdo – barevná vejce prostě vypadají hezky, voní po cibuli nebo octu a děti je zbožňují.
A co tradice, na které už se pomalu zapomíná? Například holčičí koleda – dívky s pomlázkami chodily o týden dřív a šleháním zvaly chlapce, aby pak přišli na oplátku. V některých šumavských vsích tenhle zvyk žije dodnes – i když už se u toho míň zpívá a víc fotí na Instagram.
Na Velikonoční pondělí by se taky podle starých zvyků neměla pomlázka nechávat doma. Po koledě patřila do vody nebo do ohně – věřilo se, že do sebe nasála vše špatné. Ať už na to věříte, nebo ne, jedno se Velikonocím upřít nedá: je to svátek, který každoročně přivádí jaro přímo k našim dveřím. A někdy i s pořádným švihnutím.